Putinova strategie stále vychází

Dle českých zpráv vítězí Ukrajina, dle ruských zpráv naopak Rusko. Kdo je tedy na koni? Záleží, jak definujeme, co vůbec znamená vítězství. Odpověď na tuto otázku nám však bohužel rozkrývá nepěkné vyhlídky.

Je příjemné plácat se po zádech, říkat si, jak se Putin přepočítal a jak brzy bude čelit své prohře. Informace o stavu ruských zásob, o ochotě ruských zmobilizovaných vojáků bojovat, to vše zní hezky, nicméně nechci podlehnout žádnému sebeklamu. Doufat, že vše brzy skončí a chlácholit se, že to tak určitě bude, to není příliš racionální uvažování. V událostech posledních dní, týdnů i měsíců stále vidím různé jevy, které tomu úplně nenasvědčují.

Z našeho úhlu pohledu Putin opravdu prohrává a je v situaci, kdy by bylo pro něj výhodnější šlápnout na brzdu a nechat to být. To však není to, co pozorujeme. Putin zjevně nemá pocit, že by prohrával, a to znamená, že on svou vlastní prohru nebo vítězství vidí odlišně. Pokud pochopíme, jak on sám interpretuje svou úspěšnost, tak zároveň pochopíme, jaké jsou jeho skutečné záměry. Tedy i to, co čeká Evropu v nejbližších letech. Zdá se totiž, že vše záleží hlavně na něm.

Co tedy Putin vnímá jako své vítězství? Pokud předpokládáme, že vítězství Ruska znamená obsazení Ukrajiny, pak se stačí podívat na aktuální mapu a vidíme, že Rusko momentálně drží asi jednu pětinu plochy. V tomto postavení je však fronta už několik měsíců a poslední dobou se pohybuje spíše ve prospěch Ukrajiny.

Pokud bychom brali vážně Putinovy pohádky z 24. února, že cílem "speciální vojenské operace" je porážka "nacismu", pak Rusko nedosáhlo naprosto ničeho. Ukrajinská vláda svržena nebyla, prezident setrvává a jeho podpora se zvětšila, armáda funguje, a nejsou žádné známky toho, že by Rusko s domnělým nacismem cokoli udělalo. Naopak používání písmena Z připomíná používání hákového kříže, takže ono to bude spíše naopak. A další deklarovaný cíl, tedy zabránit dalšímu rozšiřování NATO na východ také selhal, viz. proces přistoupení Švédska a Finska.

Z hlediska ekonomického Ukrajina těžce ztrácí: finanční náklady Ruska jsou obrovské, ale napáchané škody jsou ještě mnohem větší. Naopak při zohlednění počtu mrtvých bude situace pravděpodobně obrácená. V obou případech se bude jednat jen o odhady, a hlavně oba úhly pohledu znamenají, že prohrávají obě země. Nikdo nic nezískal, naopak obě hodně ztratily.

Z mnoha pohledů Putin zjevně selhal, ve svém tažení přesto pokračuje dál i přesto, že naděje na zvrat je v nedohlednu. Po vyhlášení nezávislosti samozvaných republik a jejich připojení k Rusku mohl vyhlásit velké vítězství, stačilo by udržovat pozice a nechat to být, nemusel by se bát o svou politickou pozici. Ale to není to, co on udělal. On situaci eskaluje dál. Proč?

Někteří tvrdí, že on situaci nechápe, že je iracionální. Tomu však nevěřím. Ten člověk je všechno, jen ne hloupý. Možná je psychopat, ale není žádný hlupák. Jeho lži nejsou omyl, jeho prohlášení jsou vypočítavá a jejich smyslem je dosáhnout určitého záměru. A jeho záměr určitě není vraždit civilisty, ani posilovat svou moc. Vraždění civilistů nebo jakási nenávist k Ukrajině je spíše prostředek k dosažení jeho skutečného cíle. Jenže co je tím cílem?

Jak všichni víme, za studené války Evropu dělila jasně daná Železná opona, viz. krásný obrázek na Wikipedii. Starší ročníky si určitě pamatují, jak komunistická propaganda udržovala jakousi národní hrdost: Sovětský svaz je nejlepší a již brzy převálcuje kapitalistický západ. Rusové byli v čele východního bloku, světově uznávané velmoci. To je do jisté míry něco, na co mohli být lid hrdí. Rusko něco znamenalo.

Po rozpadu Sovětského svazu vznikl uprostřed Evropy jakýsi prázdný prostor, včetně nás: už jsme nebyli součástí východního bloku, ale zatím ani západního. Politické špičky řešily, jak zajistit v Evropě bezpečnost, a v roce 1991 bylo při jednáních přislíbeno Rusku, že NATO se o "uvolněné" státy nebude rozšiřovat a tyto státy by měly zůstat "neutrální" (existence této dohody byla zpochybňována, ale pravděpodobně skutečně existovala, viz. např. tento článek). Již v roce 1999 byla tato dohoda porušena a do NATO byly přizvány země, které dle dohody přizvány být neměly.

Samotný fakt, že se NATO zvětšuje, z naší strany nevypadá, jako ohrožování Ruska. NATO je obrana primárně před Ruskem, ale pokud si Rusko nezačne, pak NATO bude v klidu. Tak to vnímáme my, ale Rusové to takto vnímat nemusejí. Mohou to vnímat například tak, že NATO využilo rozpadu Sovětského svazu, a rozrostlo se o další země, čímž se skutečně přiblížilo Moskvě. Euromajdan na Ukrajině byl předzvěstí dalšího nebezpečného zvětšení této aliance.

Všechny tyto události se promítají do smýšlení ruských občanů. Jak chcete být patriot, když se vaše země bortí a obklopují ji vaši dřívější nepřátelé. Zatímco západ prosperuje, vaše země je chudá a zkorumpovaná, a nejsou žádné vyhlídky na zlepšení. Cítíte se ušlápnutě a bezmocně.

A tohle je to, co chce Putin změnit. Putin chce postavit ruskou mentalitu zpátky na nohy. Naprosto excelentně se mu to povedlo v případě anexe Krymu. Zde mělo velký vliv to, že Krym je opravdu výrazně proruský, jak ukázalo i referendum v roce 1991. Na Donbase to tak snadno nešlo, ale tam uplatnil stejnou strategii, jako uplatňuje teď na celou Ukrajinu: přesvědčit lid, že se jedná o obrannou válku.

Tato strategie funguje velmi jednoduše: zákon akce a reakce. Agresivní akce vyvolá reakci. Putin pak poukáže na reakci a řekne, že to je vlastně ta agresivita a že on se jen brání. Na Donbase bylo prvním krokem vyzbrojení odpůrců západu. Takto vznikli první separatisté. Jakmile se povedlo vyvolat ozbrojené povstání a obsazení některých radnic, následné zákroky ukrajinské armády byly nejen odraženy díky pokračujícím dodávkám zbraní, ale navíc daly vzniknout pohádkám o útocích na civilisty a na ruskou minoritu ze strany ukrajinské vlády. Těmto pohádkám pak snadno může uvěřit každý, kdo jim věřit chce: nejen pátá kolona, ale i ruská veřejnost. Dost informací o počátku a příčinách konfliktu nabízí například kniha Donbas, nebo rozhovor s jejím autorem Tomášem Forró.

A Rusové mají pocit, že se braní oprávněně. Je to národ, který se cítí ukřivděně, národ, který má pocit, že má na obranu plné právo. Útisk ze strany západu není vnímám jaké férový a pokud se ruská vláda dokáže vzepřít, tak to je jedině dobře. To odráží i Putinova obliba, která vzrostla právě ve chvílích jeho invaze v letech 2014 i 2022, jak ukazují příslušné výzkumy. Podobným způsobem získal ve své době podporu i Adolf Hilter – Němci se cítili ukřivděně za výsledek a důsledky první světové války, a Hilter je ten, kdo se dokázal vzepřít a bojovat. Situace není až tak odlišná a společnost reaguje podobným způsobem.

Odsuzování Ruska a odvracení se od něj, vyzbrojování Ukrajiny, sankce – nic z toho nevede Rusy k protestům proti vládě, spíše naopak – vede je k ještě většinu pocitu ukřivděnosti, větší nenávisti k západu, a k větší touze po odplatě. Tedy paradoxně k tomu, co chce Putin.

Z našeho pohledu je Rusko očividný agresor. Z ruského pohledu se však nejedná o válku proti Ukrajině, ale o válku proti celému západu. To, že válka probíhá na území Ukrajiny, nad tím se Rusové nepozastavují – tady hovoří o štěstí a o prozíravosti Putina, který provedl preventivní úder. Pokud by to neudělal, pak by válka probíhala na území Ruska, a to by bylo mnohem horší.

Takto se vyjadřuje část ruské veřejnosti a svým způsobem předbíhá ve vyjádřeních samotného Putina, který se od původní teze, že jde o válku s nacismem a na ochranu ruských minorit, zatím přesunul pouze k tezi, že jde o válku s terorismem. Ruská společnost je bojechtivá, má pocit, že jde o obrannou válku, na kterou má nárok. Svědčí o tom například reportáže z Moskvy, nebo názory laické veřejnosti. Mladší lidé z bohatších měst jsou často proti Putinovi a válce, starší a konzervativně smýšlející lidé z chudších částí Ruska obecně s Putinem souhlasí a jeho kroky podporují, včetně mobilizace. Samozřejmě, nelze generalizovat, ruská společnost zjevně není názorově jednotná, ale příklon k agresivní politice je statisticky prokazatelný.

A tohle je přesně ta část, kde Putin bohužel vítězí. Putin začal projekt, který je větší, než on sám. Jeho cílem je transformace ruské mentality a vyvolání vzpoury proti západu, a našlápnuto má velmi dobře. Bez ohledu jestli on sám to přežije nebo ne, politicky či fyzicky, kostky jsou vrženy. Stačí počkat, až budou hromadně umírat mobilizovaní vojáci, a až se fronta nápadně bude blížit ruským hranicím. Volání veřejnosti po odvetě bude silnější a silnější. V této fázi už Rusům nijak nevysvětlíte, že celou dobu žili v omylu a že NATO a západ je nijak neohrožuje. Rusové celou dobu viděli, jak se k němu NATO blíží a jak západ vyzbrojuje Ukrajinu právě proti němu. Jak může Rus západu věřit? Ne, Rus bude bojovat. Tak, jako za Velké vlastenecké války. Plus, teď mají navíc jaderné zbraně.