Julian Simon: Největší bohatství

Možná toto dílo znáte spíše pod původním názvem - The Ultimate Resource. Alespoň mi se vryl do paměti, když jsem narážel na spoustu referencí v knihách o globálním oteplování Václava Klause, a až jakmile jsem se do textu pořádně začetl, pochopil jsem proč. Simonův nadhled jistě v mnohém našeho prezidenta inspiroval, možná také v tom, že oba stojí tvrdohlavě proti proudu všeobecně přijatých názorů, a proto často vypadají trochu jako Don Quiote bojující s větrnými mlýny, každému pro smích. O čem že Simon vlastně píše?

Musím přiznat, že jsem knihu nedočetl. Zvládl jsem asi jen polovinu z 600 hustě popsaných stran plných argumentů na podporu obsažených tvrzení. A je jich opravdu moře, ještě více je odkazovaných materiálů - k jejich studiu by Vám sotva stačil celý život, opravdu se divím, jak to Simon dokázal. A ani to mu nestačí, a své výroky obhajuje poměrně neobvyklým způsobem - veřejně nabízí sázku o jejich správnost, a to nejen v této knize. Pokud je mi známo, proběhla pouze jediná sázka, kterou Simon vyhrál. Pokud tedy se Simonem nesouhlasíte, přestaťe brblat a běžte se vsadit! Opravdu efektní gesto, to se musí nechat.

Katastrofisté, ztlumte tlampače

Poselství je předáno jasně a zřetelně, pointa je stále stejná, promítnutá do různých témat, které průběžně strašily lidstvo od nepaměti. Vždycky zde byli prorokové, kteří strašili s hrůznými výsledky lidské činnosti, a média taková proroctví nadšeně šíří dál, neboť senzace se dobře prodávají. Např. že populační exploze způsobí hladomor! Lidé brzy vyloví všechny ryby! Vykácíme všechny lesy! Brzy nás zasype odpad! Co až vytěžíme všechno uhlí? Strach z vytěžení veškerých zásob ropy měli lidé už před stoletím. Ještě před pár desítkami let se lidstvo bálo globálního ochlazování. Tragická vize budoucnosti nám zaslepuje oči a zaváděná opatření nás nutí šetřit. Je to opravdu nezbytné? Julian Simon říká, že právě naopak. Nejdřív uvedu pár vlastních konkrétních příkladů, kdy se strach ukazuje jako zbytečný:

• Hlad: Lidí sice přibývá, ale rychle klesá plocha půdy potřebná k uživení jednoho člověka. Za případné hladomory mohou spíš politické režimy v problémových zemích a řízené zemědělství. Konkrétní údaje jsou knize.
• Ryby: Chov ryb se rozmohl tak, že dnes již nabídka vysoce převyšuje poptávku. Ryby byly a budou, o to se starají jak regulace rybolovu, tak volný trh hledající a nacházející vhodné podmínky k chovu.
• Lesy: Ačkoli v patičce emailů máme stále zelený text "šetřete lesy, netiskněte tento email!", tak veškerý papír se dnes vyrábí ze stromů, které byly pěstované právě pro potřeby papírenského průmyslu.
• Odpad: Za komunistů se skládky kolem sídlišť nijak neřešily, dnešní svobodný(!) režim přísně hlídá jejich vliv na prostředí a stará se o jejich rekultivaci. Navíc naše řeky již nejsou plné chemikálií, které dříve průmyslové podniky beztrestně vypouštěly. Ovzduší je v procesu, a věřím, že na něj také dojde.
• Ropa je kapitola sama o sobě. Většina světových zásob je momentálně těžce (a draze) dostupná, takže se nevyplatí ji těžit, a ani se nepočítá do světových zásob. Totéž si ale kdysi lidé mysleli o ložiscích kilometr pod hladinou moře, a proto jim vycházelo, že je ropy málo. I kdyby se dnešní prognózy ukázaly správné, tak na náhradní řešení máme dost času. Některá stará auta jezdí i na vysmažený fritovací olej, proč by se to nenaučila nová? A průměrné staří aut je u nás 14 let, proč tedy nevěřit, že za 30 let už můžeme jezdit na něco úplně jiného?
• Globální oteplování: Jeden z nejhorších důsledků může být zaplavení velké plochy souše. K tomu však nedojde ze dne na den, a lidé se tedy budou muset průběžně stěhovat. I kdyby to byly desítky milionů lidí - kolik myslíte, že se přestěhuje každoročně lidí tak jako tak?

Julian Simon se v každé oblasti zabývá obecnými principy, které vyvrací či brání vyčerpatelnosti zdrojů a dalším katastrofám:

• Základní a známý argument je snaha o hledání řešení jako reakce na zvyšující se cenu zdroje při převisu poptávky nad nabídku. Dokud je zdroj levný, pak není důvod hledat řešení. Důležitý předpoklad je ale existence trhu, v režimu se státem řízenými cenami tento princip nefunguje!
• Pěkná příroda patří mezi priority člověka, ovšem patří až za zajištění sama sebe (tj. strava, bydlení, teplo, bezpečí). Bohaté státy (Německo) si dnes již mohou dovolit investovat nemalé prostředky do naplnění i těch méně důležitých priorit, a také to dělají, ovšem toto nelze očekávat od zaostalejších (Polsko). Nelze zapomínat, že bohaté státy zbohatly právě díky vysoké spotřebě přírodních zdrojů (!) ve fázi, kdy budovaly infrastrukturu (dálniční a další sítě) a zvyšovaly automatizaci výrobních procesů.
• Pravým nepřítelem přírody jsou zásahy států do samovolných procesů směřujících k hledání řešení (tržní mechanismy) jako jsou různé dotace či nesmyslné regulace. Hromada úředníků, ať se snaží sebevíc, nikdy nevymyslí nic lepšího, než lidé pracující v reálném světě se skutečnými nástroji a technologiemi. Čína by mohla dávno převálcovat zbytek světa, nebýt toho omezujícího režimu. Aktuálně však nemá pořešeny své základní priority, takže se nedivím, že nenásleduje zbytek světa na zelené vlně.
• Bavit se o budoucnosti je vždy jen spekulace. Proto Simon staví většinu argumentace na trendech z minulosti, kde nic nenasvědčuje tom, že by se situace zhoršovala. Např. i v případě znečistění životního prostředí ukazuje jako zlepšení v tom smyslu, že do něj je třeba započítat i nemoci a epidemie, které dříve sužovaly lidstvo, a např. zkažené potraviny, které se dříve běžně konzumovaly. Dechberoucím příkladem je vyobrazení Londýna, který kdysi plaval v koňských výkalech.
• Jedna z hůře pochopitelných částí je polemika nad pojmem vyčerpatelnosti zdroje. Simon ukazuje, že z ekonomického hlediska zdroj nelze vyčerpat - zvyšující se cena vytvoří poptávku po hledání řešení, které se nalezne v podobě úsporných opatření, náhradních surovin nebo úplně jiných postupů vedoucích k naplnění stejné potřeby. A poukazování na možné fyzické vyčerpání zdroje na Zemi je stejně iracionální, jako protiargument, že si pro stejnou surovinu můžeme zaletět na jinou planetu. Jeden z důvodů je fakt, že obvykle je největší množství suroviny ukryto v ložiscích s nejhorší výtěžností, takže se již těžba nevyplácí - ale do takové fáze se nelze dostat skokově, nýbrž postupným přechodem k jinému řešení. Nicméně dokonce ani fyzické vyčerpání možné není, protože např. sedimenty se ukládí neustále, takže ropa průběžně vzniká (byť velmi pomalu), a např. spotřebované drahé kovy nikam nemizí - stále se nacházejí v odpadu, odkud je můžeme opět těžit.
• Dále se ukazuje zvrácené chápání spotřeby, např. typické poukazování na nesmírně vysokou průměrnou spotřebu pitné vody na jednoho američana. Je totiž opomíjen fakt, že tento průměrný američan tuto vodu nejen spotřebuje, ale také vytvoří - je součástí tak vyspělé společnosti, že je pro něj schopna toto vysoké množství bez problémů připravit. Co je tedy nakonec na té spotřebě tak špatného?

Myslím, že na chování celé společnosti se ukazuje základní psychologický prvek každého člověka: strach je takřka vždy iracionální. Je to jistě emoce, která nás nutí k opatrnosti, chrání nás a umožňuje přežít. My lidé bychom se snad již mohli povznést nad své instinkty, a dát větší přednost logice. Na to jsme však zatím asi nedospěli. Člověk se rozhoduje nejdříve pocitově, a až pak logicky - avšak pocity mají přednost. Na nízkých mozkových pochodech je založena většina marketingu: "dražší znamená lepší", "to bylo v reklamě, tak to bude dobré", používání asociací (loga, grafické manuály, znělky, ...) a třeba i sexuálně motivované reklamy. Legrační je, když se asociace vytvářejí s kontextem, se kterým se dotyčný nikdy nesetkal - pak například může člověk uvěřit, že si u nás opravdu koupí italskou zmrzlinu, belgické pralinky nebo třeba skutečný hamburger. Pravdu lze jakkoli překroutit, jak tedy můžete věřit, že tající Grónsko je taková tragédie? V propagaci ekologických aktivit se používají stejné triky - převážně asociace se zelenou barvou je výmluvná a když se někde objeví, je to podvědomně automaticky bráno jako silný argument. Za nejsmutnější vítezství ekologických aktivistů považuji všeobecné přijetí nebezpečnosti emisí CO₂, ačkoli to nikdy nebylo dostatečně dokázáno. Vnímám to skoro jako novodobé náboženství, které se rozšířilo, aniž by se jednotlivci zabývali fakty. A politici tento názor rádi sdílejí, neboť více než o dobro lidstva jim jde samozřejmě o zachování křesla. Politik nemusí být zrovna Al Gore, aby si uvědomil výhodnost zelené propagandy.

Ať už je to jak chce, beru jako skvělou věc, že naše společnost má základní priority za sebou - jsem najezený, mám kde bydlet, pitná voda je 3 metry ode mě a navzdory mrazům venku si nastavím termostat a je mi teplo. Nemakám 12 hodin denně jako v čínských fabrikách a díky internetu můžu svobodně komunikovat se světem. Dnes jsem se byl přeočkovat proti tetanu a zatím nejhorší nemoc v mém životě byla panická porucha, což je vlastně jen iracionální strach ze strachu. Na Vánoce jsem prakticky neměl co dát svým rodičům z prostého důvodu - už prostě mají vše, co potřebují. A když už řešíme takové hlouposti jako jestli náhodou není ve vzduchu trochu více CO₂ než obvykle, tak to je signál, že se máme opravdu velmi dobře.