42 aneb nesmrtelnost chrousta

Co nás odlišuje od zvířat? Abstraktní myšlení, které nám umožňuje odpoutat se od běžných rutinních záležitostí? Vnímat komplexnější systémy, a najít vazby, které nejsou zřejmé na první pohled? Vnést další úroveň do nadhledu na věci kolem nás? Schopnost přemýšlet nad smyslem a významem samotného bytí? Bez ohledu na to jsme stále jen roboti, geneticky přinucení k prosazování vlastní důležitosti a o zajištění výsadního postavení ve prospěch přežití vlastní DNA. Všechny lidské vlastnosti mají stejný "účel": láska, žárlivost, hrdost, pýcha, závist, sobectví a naopak i altruismus. Existují názory, že touha po důležitosti byla pohonem při dosažení všech výdobytků moderního světa. Budiž jí tedy učiněno zadost!

Je 11 hodin a já jdu do práce. Brodím se šedivou mlhou velkoměsta, pokud lze Prahu takto označit, a jsem zajatcem ve víru vlastních myšlenek. Jdu dost pozdě, moje práce mi to umožňuje. Flákám se, a pak se za to nenávidím. Míjím stíny lidí, kteří mě nezajímají, a všichni kráčíme svou každodenní stereotypní realitou, kterou zaplňujeme svůj čas na tomto světě. Přesto každý z nás nečemu věří, v něco doufá, a má své plány a sny. Tedy ti šťastnější, ti kteří (ještě) nerezignovali. Ostatní se smějí, a přitom uvnitř pláčou. A co Vy? Máte nějaké cíle, předstany o budoucnosti, vzdušné zámky? A když se jich podaří dosáhnout, co bude dál? Budete šťastní? Bude Vaše existence naplněna? Bude mít pak váš život smysl? A pro koho - pro Vás, Vaše děti, blízkou rodinu, pro Vaši zemi, celé lidské pokolení? Jaký vyšší smysl vůbec má existence života jako takového?

Vítám vás ve svém osobním výplachu vlastní mysli. Jak mi Pánbůh nadělil, tak konám. Mám plnou hlavu nesmyslů, které musím ventilovat ven, protože sám bych se z nich asi zbláznil. A Vy budete adresáty mého monologu, který vás buď zaujme a donutí přemýšlet o věcech jinak a z nových úhlů pohledu, a nebo znechuceně odejdete, abyste se nemuseli podílet na mé mentální očistě. Občas to bude obtížné. Mám toho hodně co říct, ale když otevřu ústa, nenacházím slova. A když to spustím, je to takový splav myšlenek, že v tom budete marně hledat hlavu a patu. Slibuji Vám, že se budu pokoušet udržet niť, abychom se nakonec někam dopracovali.

Douglas Adams byl génius. A nebo musel hodně hulit. Jsou to vůbec dvě různé věci? Pokud se nám podaří definovat genialitu, nemůže jí odpovídat také stav mysli, který si můžete navodit pomocí drog? Jeho míra nadsázky je neomezená. Každý jiný by si řekl: panebože, co jsem to napsal? Ale on ne. Možná, že umění je právě o odstranění vnitřních zábran, které způsobují, že se naše nejniternější myšlenky a pocity, o nichž pochybujeme, že by je ostatní pochopili, nedostanou na povrch. Skutečné umělci takové myšlenkové filtry potlačují, nezabývají se tím, jak jejich dílo bude přijato. Nepochybují o něm, o sobě. Je jim jedno, jak velké budou mít publikum. Ve Stopařově průvodci se vyskytoval počítač, jehož úkolem bylo vypočítat odpověď na základní otázku existence bytí. Po mnoha milionech let počítání se však ukázalo, že problém je v samotné otázce. Jak že přesně ta otázka zní? Nechme teď stranou způsob, jakým pan Adams nechal tuto otázku zjistit, a zaměřme se na vlastní analýzu smyslu života.

Samozřejmě bychom nejdříve měli určit, co je to vlastně ten "život". Je samotná buňka živá? Co samotná bakterie? Co virus? A počítačový virus? Ne? A proč? Podle jaké definice? Definici vždy můžeme upravit tak, aby zahrnula (či vyloučila) to, co se nám hodí (nehodí). Ale splní pak ta definice svůj účel? Tuto záležitost elegantně smeteme ze stolu, abychom se tu nezasekli - nechme filozofy, aby to prodebatovali za nás. Život je cokoli, co si pod ním sami představíme. Všechny slova jsou jen nástroje, které reprezentují naši představu o dané věci, nikoli věc samotnou. Slovo "život" používáme zcela běžně, takže si vystačíme s tím, že pod tímto slovem rozumíme každý zhruba totéž. Takové to zelené kolem nás, hopsající pejsky, skotačící děti, štěbetající ptáky. A taky kousající hady, jedovaté pavouky a další dotěrný hmyz.

Proč tu ale život je? Co vlastně znamená otázka "proč"? Jedna věc je příčina existence něčeho, druhá věc je účel. Lidi nevěří na náhody. Myslí si, že žijí život podle vlastních rozhodnutí, a role náhody je hrubě podceňována. Vezměte si např., jak se seznámíte se svým životním partnerem. Je to naprostá nahodilost, stačilo málo,a všechno mohlo taky dopadnout úplně jinak. Přesto lidé za vším hledají nějaký účel. Ten ale není zdaleka nutný, zcela postačuje prvotní příčina, a udržitelnost výsledného uspořádání. Ale lidé se tomu brání. Život přece je něco úžasného, to přece nemohla být náhoda. No, nebyla. To, co je život na naší planetě dnes, nevzniklo najednou. Těch náhod byly miliardy miliard. Proč tedy život existuje? Protože může. Protože je dobře udržitelný. Prostě proto. Hledání smyslu a účelu je jen nutkavá potřeba, kterou máme jako lidi, abychom odhadli důvody určitého chování jiných lidí. Nemusíme ji ale aplikovat na všechno. Za vším nemusí být nějaká inteligentní entita, která má své vlastní záměry. Osud, či snad Bůh? Věřte na co chcete, pokud to potřebujete. Vesmíru je to jedno.

A co "duše"? Vnímání vlastního já? Je krásné chápat duši jako něco mystického, něco neuchopitelného, nesmrtelného a nadpřirozeného. Náš mozek je mnohem větší, než u ostatních zvířat, to samo o sobě způsobuje, že naše myšlení je o dost komplexnější. Navíc máme řeč, která umožňuje získané informace a představy předat dál, popřípadě uchovat, a tak kapacitu mozku využít mnohem lépe. Včetně našich iluzí o Bohu, nebo o duši. Uvědomnění si sama sebe není nic úžasného, jde jen o pochopení vlastní izolace od okolního světa, toho, že svět vnímáme jen prostřednictvím smyslů, a tyto vjemy jsou jen naše, nikoho jiného. Stejně tak na rozhodnutí, co uděláme dál, je jen naše, nikdo náš mozek neovládá. My sami jsme uvnitř velmi silně propojeni, ale s okolím jsme spojeni jen velmi úzce. Pokud své kognitivní procesy chcete označit jako duši, budiž. Ale pamatujte, že po smrti se zastaví i vnitřní procesy mozku, a s vaší duší bude amen. Jediné, co skutečně vlastníte, je váš život. I přes velkou roli náhody je v dnešní době náš rozhodovací prostor obrovský, a co s ním uděláte, je jen na vás. Vykašlete se na budoucnost. Počítejte s tím, že v budoucnu si vždycky poradíte, ať budete mít peníze, nebo ne. (Tím sice popírám význam úspor, ale neobhajuji neúměrné zadlužování!) Dělejte naplno to, co vás baví. Pokud se tomu budete věnovat opravdu intenzivně, jistě najdete způsob, jak se tím uživit. Není důležité vydělat mraky peněz, důležité je dělat, co vás naplňuje. Ovšem pozor - rozeznat, co skutečně chcete, co vám dělá dobře, může být hodně těžké. Často prostě jen zabíjíme čas u televize, aniž by nám to něco dalo. A svět nám přitom má tolik co dát! A my jemu! Pamatujte, hlavně šťastní a spokojení lidi jsou úspěšní, a potěší své blízké už svou přítomností. Proto ze všeho nejdřív musíme udělat šťastnými sami sebe. Máte nějaké sny a touhy? A kolik toho děláte pro to, aby se uskutečnily? Na nic nečekejte, jděte, a udělejte to, po čem toužíte. Nebojte se, že uděláte chybu, naprostou většinu chyb lze nějak napravit, a nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Není nutné dosáhnout cíle, ale opravdu nutné je pro dosažení něco udělat. Vydat ze sebe tu energii, alespoň to zkusit. Přestaňte snít, a začněte konat. Ať uděláte cokoli, Vesmír si toho ani nevšimne, ale Vy ano, a Vy jste to nejdůležitější ve Vašem životě.