Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Být freelancerem je skvělé!

8. 07. 2014 16:17:12
Malé zamyšlení nad rolí peněz a práce v životě člověka. Tedy hlavně v mém životě. Každý to má trochu jinak, ale třeba někoho můj osud inspiruje.

Lidi se na mě dívají a říkají mi, jaké mám ale štěstí. Pracuji si, kdy chci, a pořád mám dost peněz na to, co zrovna chci. Já ale nejsem žádný boháč - jen nemám tendenci utrácet za blbosti. Nechci nové krásné auto, nejezdím ani se svým starým ojetým kombíkem. Nechci ani velký krásný byt, stačí mi můj malý kutloch - hlavně, že je v centru Prahy :-) Nějaký ten luxus jsem dříve chtěl, ale moje priority se změnily. Hmotné statky mě už nezajímají a honba po penězích mě už neuchvacuje. Nemám potřebu porovnávat svůj majetek s ostatními, protože už jsem přišel v životě na jednu důležitou věc: peníze se dají vydělat. Ano, jde to, pokud to opravdu chcete. Ale vždy je něco za něco.

Jak jsem přišel k penězům

Pocházím z Ostravy a jsem programátor. Štěstí? :-) Štěstí bylo, když jsem narazil na svého dlouhodobého "šéfa", kolegu a mentora, Petra Gelu z firmy Elektro Engineering. Už na střední škole jsme díky němu získali s kamarádem první placené zakázky. Hodně nám to otevřelo oči a ukázalo, jak funguje business: osoba A něco potřebuje, osoba B to pro něj udělá a dostane za to peníze. Způsob platby je pouhá formalita, důležitá je motivace a win-win situace. Člověk nemusí práci a zaměstnání chápat jako otrok, vydělají vždy oba: ten kdo práci dává, i ten, kdo ji odvádí. Oba jsou rovnocenní, oba tahají za stejný provaz. Oba jsou ochotni dělat kompromisy, oba se musí umět dohodnout. Zaměstnavatel není o nic důležitější, než zaměstnanec. Pokud to tak není, tak jdu pryč - nicméně co si pamatuji, všude to tak bylo :-)

Poprvé jsem se nechal zaměstnat u společnosti Webcom. Nicméně držel jsem se naučených myšlenkových vzorů, které mi říkaly, že já sám nejsem o nic méně důležitý než firma, která mě zaměstnává. A fungovalo to dlouho, až po pěti letech jsem se rozhodl jít o dům dál. V této firmě jsem si přišel na velmi slušné peníze (na Ostravu), následně jsem pracoval všude již jen na IČO a výdělek šel dál nahoru. Přesunem do Prahy se rovnou zdvojnásobil. Okamžitě jsem pochopil, že nejjednodušší způsob, jak v Praze může programátor vydělat, je pracovat jako kontraktor na živnostenský list pro banky (a další velké korporace) přes agentury, jako je např. CoolPeople. Spolupracoval jsem díky nim jako externista s kmenovými zaměstnanci, kteří měli mnohem menší platy, než já, a to i v době krize. Během dvou let jsem splatil 3-pokojový byt, který jsem si předtím koupil v Ostravě, a dokončil jeho rekonstrukci.

Jak jsem ztratil zájem o peníze

Vše ale mělo svou cenu. Zkusím vypsat v bodech, co mě na tom štvalo:

  • Nemožnost časové flexibility, nutnost sedět v kanclu 8 hodin denně, i když nejsem zrovna produktivní - ať už kvůli vlastnímu fyzickému či psychickému stavu, tak kvůli stavu projektu, kde třeba zrovna není nic důležitého... v IT nějaká časová flexibilita obvykle je, ale pro mě nedostatečná.
  • Samotná činnost je často nedůležitá, neefektivní nebo vyloženě zbytečná, protože nadřízení vás chápou jako zdroj, který je třeba vytížit, protože tam prostě je.
  • Chybí identifikace s projektem, pocit naplnění...
  • Nutnost podvolit se mnoha rozhodnutím, které udělají lidé nad vámi, bez možnosti jakékoli diskuze... tedy aby to bylo jasnější, možnost diskuze tam je, ale reálný výsledek je takový, že stejně nic ze své pozice nezměním. Prostě jste malé kolečko ve velkém stroji.
  • Nuda... stále stejný kancl, stejný projekt, stejní lidi, stejný šéf, stejné technologie a postupy.
  • A jelikož jsem celou dobu měl i nějaké menší zakázky bokem, měl jsem možnost srovnání se skutečnou prací na volné noze, kterou jsem vlastně prováděl v malém měřítku:

  • Neomezená časová flexibilita, vše záleží jen na vás!
  • Dělám jen projekty, která mi přijdou zajímavé a užitečné. Už ani nevím, kolik projektů jsem odmítl prostě proto, že mi přišly nepraktické. I když by mi zákazník zaplatil, neuměl bych se s nimi identifikovat.
  • Veškerá rozhodnutí děláte sami, zákazník vám nic nemůže nařídit, co jste si předtím s ním vy sami nedohodli. To je jedna z nejdůležitějších věcí. Když se něco v realizaci pokazí, není zde žádný šéf, na kterého můžete nadávat, ale vždy si za to můžete jen a pouze vy sami.
  • Neděláte nic neefektivně, protože jediný váš zájem je úspěch projektu, za který dostanete peníze.
  • Vysoká variabilita - poznáváte a spolupracujete se spoustami nových lidí, poznáváte stále nové obory, postupy, situace, přístupy, atd.
  • Takže jsem přemýšlel, zda mi to za to stojí. Na jednu stranu máme život kontraktora, kde je jistota vysokého stabilního příjmu svázaná z klecí korporátní práce. Na druhou stranu máme nejistý bohémský život volnonožce, který se plný snů a ideálů plácá ve své vlastní neuspořádanosti (protože takový jsem já). Nakonec jsem se rozhodl, že prostě musím zkusit ten skutečný a nefalšovaný freelancing, a dal jsem si to jako novoroční předsevzetí. A ačkoli většina novorčních předsevzetí selže, ne tak u mě: již v dubnu další rok jsem skutečně vypověděl smlouvu s agenturou a odešel na volnou nohu.

    Dnes je to více než rok, co jsem na volné noze, a mohu si udělat rekapitulaci toho, jaké to je.

    Je to jako nekončící prázdniny

    Nic mě nenutí brzo vstávat. Když vstanu pozdě, nemám žádné výčitky. Když mě bolí hlava a nebo je venku pěkně, nemusím pracovat. Když je škaredě (jako teď), nemám problém sednout k počítači a dělat, protože většinou mě práce baví. Když cestuji, vezmu si sebou notebook, abych mohl pracovat... Lidi se tomu diví, protože obvykle nepřemýšlejí tímto způsobem. Pro mě je ale mnohem příjemnější pracovat např. 2 hodiny ráno a 2 hodiny večer než jdu spát, než 4 hodiny v kuse přes den. A raději si otevřu notebook na chvilku na zahraniční dovolené, než abych musel předtím doma intenzivně makat v kuse.

    Čas běží pomaleji

    Díky velké svobodě mám více volného času a díky němu i více zážitků. Něco se pořád děje, mění, nikdy není nuda, pořád je co dělat. To co bylo před půl rokem se ztrácí v mlze, jako by to bylo před pěti lety. Staré záležitosti jsou neustále odsouvány spoustou nových.

    Žádný tlak

    Nikdo mi nediktuje nesmyslné technologie nebo postupy. Nikdo za mnou neběhá s bičem, sám jsem si se zákazníkem dohodl realistické termíny. A hlavně nemám žádné výčitky svědomí, když se např. zdržím u oběda, nebo práci dělám něco, co bych tam dělat neměl. Z toho jsem míval černé svědomí, teď jej již nemám. Zodpovídám se jen sám sobě a mé osobní aktivity jsou pro mě stejně důležité, jako pracovní.

    Je stále dost zakázek

    A ani nevím, jak. Prostě IT je stále vyhledávaný obor. Jediné, co mi stačí, je profil na portálu Na volné noze. Žádný další marketing nemám. A když se někdo ozve, velmi pravděpodobně se dohodneme. Toho jsem se bál asi nejvíc, ale nakonec to vůbec není problém.

    Mnohem menší příjem

    Mám asi třetinový příjem proti době, kdy jsem byl kontraktor, i když hodinovku nemám malou. Bez rezervy asi 200 tisíc korun bych se neobešel. Přes léto je práce mnohem méně, ale mám pořád co dělat. Bohužel jsem optimista a reálně každá práce mnohem komplikovanější, než se jevila na začátku, takže se v tom dost plácám. Počítám, že časem se to trochu usadí. Každopádně to opravdu jde regulovat... Když se situace zhoršuje a rezerva zužuje, tak se rozhodnu a makám více, více tlačím na fakturaci a situace se zase zlepší. Vyzkoušeno!

    Cestování

    Volnonožectví přináší mnohým možnost cestování a životního stylu známého jako digitální nomádstsví, protože k práci často stačí jen internet. Já toho ale dlouho nevyužíval, asi kvůli vlastní blbosti. Nebo možná proto, že nemám s kým - mí kamarádi buď pracují a nemají čas, nebo nepracují a nemají peníze. Letos jsem se rozhodl začít cestovat trochu sám na vlastní pěst, a uvidíme, jaké to bude. Samozřejmě mám na to méně peněz - ale dnes již vím, že kdo tvrdí, že na cestování potřebuje hodně peněz, tak se jen vymlouvá. Cestovat se dá velmi levně - samozřejmě s kompromisy, ale jde to. Díky velké flexibilitě je možné využívat extrémně levných letenek, které jsou k nalezení na serveru např. ZaleťSi.cz. K ubytování na krátkou dobu postačuje využívat např. Couchsurfing, na delší zase nějaké home exchange systémy. Kdo hledá, ten najde.

    Změna socializace

    Už jste asi pochopili, že žiji sám a nemám rodinu :-) Jelikož většinou pracuji doma, jsem dost odříznutý od lidí. Přes zimu to bylo jinak, měl jsem souběžně dvě zakázky, na kterých jsem měl možnost docházet do dvou kanceláří. To bylo skvělé, mohl jsem tam jít prakticky, kdy mě napadlo, a byly to hned dva různé kolektivy :-) Teď to tak není a jsem hodně doma. Udělám kvůli tomu více práce, ale zároveň jsem méně sociální a opět zamlklejší. Je to vykompenzováno častými schůzkami hlavně s potenciálními zákazníky, které mě velmi baví. Jdu tam totiž s tím, že mohu pro někoho udělat něco užitečného a bude to nejspíš hodně zajímavé - a obvykle to tak opravdu bývá. Obecně více času v kuse trávím sám, ale mám i více času na své přátele.

    O sebevzdělání jsem nepřišel

    V době, kdy jsem byl zaměstnaný, firma mi často platila cesty na konference a různá školení. Dokonce jsme čerpali i dotaci od EU na vzdělávání. Myslel jsem si, že o to přijdu, a že jako volnonožec se zaseknu - ale je to právě naopak. Velmi široký přehled o technologiích si udržuji návštěvou akcí typu ms-fest nebo večerů organizovaných WUG. Je jen na mě, na kterou akci zajdu, nic neplatím a dostanu pití a bagetu :-) Další věc je i to, že díky širokému spektru projektů, na kterých pracuji, se i dostanu k více technologiím, než kdy dříve. Rozhodně tedy nehrozí, že bych brzy zakrněl :-)

    Svoboda pracovního prostředí

    Trochu to navazuje na předchozí - nemám přidělené místo v kanclu, ale můžu pracovat, kde chci. Když jsem začal, vzal jsem si notebook a šel si sednout pod strom. Můžu si jít sednout do nějaké kavárny, kde mají internet, existují coworkingové cetra. Nejvíce mě ale potěšil chystající se projekt pracovny v parku. Když jsem na něj narazil, okamžitě jsem musel přispět, protože pokud to uspěje a takových pracoven bude v Praze (a jinde) více, budu určitě častým návštěvníkem :-)

    Závěr

    Život je o kompromisech. Vždy je něco za něco. Zahodil jsem vysoký příjem a luxus, abych měl svobodu a volnost. A nemůžu si to vynachválit.

Autor: Petr Bříza | úterý 8.7.2014 16:17 | karma článku: 12.57 | přečteno: 2283x

Další články blogera

Petr Bříza

Digitálním nomádem v Kuala Lumpur

V hlavním městě Malajsie jsem strávil dva týdny a přináším své dojmy. Nejsou to žádné přehnaně nadšené cestovatelské tipy, spíše pragmatický pohled člověka, který trochu cestuje a na cestě normálně pracuje.

19.4.2016 v 0:00 | Karma článku: 10.74 | Přečteno: 627 | Diskuse

Petr Bříza

Souboj v roztržitosti

Moje hlava děravá je a kdo nemá v hlavě, musí mít v nohách. Naštěstí v tom nejsem sám a neustále narážím na chápavé, milé, velkorysé a tolerantní lidi. Jak věci ztrácím a nalézám, zažívám spoustu příhod. Schválně, kdo mě trumfne?

23.7.2015 v 17:15 | Karma článku: 5.64 | Přečteno: 298 | Diskuse

Petr Bříza

Žij jako digitální nomád

Pár rad a doporučení těm, kteří nemají žádné závazky a chtěli by hodně cestovat. Tento článek byl původně jen mým komentářem na Facebooku. Trochu jsem se ale rozepsal, a napadlo mě, že by to mohlo zajímat i více lidí.

11.7.2015 v 0:00 | Karma článku: 16.92 | Přečteno: 2100 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Pavel Vrba

Horor, co povstal z mlžného oparu.

K tomu, když si ještě pomyslím, že k tomu došlo vlastně díky mé vlastní iniciativě. Ach jo. Na druhou stranu, zase kdyby k tomu nedošlo, neuvědomil bych si, jaké existuje propojení mezi jízdou autem v mlze, úklidem a nákupem.

18.11.2017 v 14:15 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 48 | Diskuse

David Gruber

Hlubiny študákovy duše – písemka z matematiky 1939 – prezidentští kandidáti v roce 2017

Včerejší den se týkal studentů, televize Nova tedy měla o nich klasický film z roku 1939. Zajímalo mne, jaké příklady měli septimáni na závěrečnou písemku z matematiky. A co ty příklady vypovídají o úrovni vzdělanosti tehdy a dnes

18.11.2017 v 13:47 | Karma článku: 14.68 | Přečteno: 236 | Diskuse

Jitka Štanclová

Výjimečný den

Jsou dny, které se vám zapíší do paměti a ponecháte si je tam uchované na celý život. Tak to cítím i já.

18.11.2017 v 10:42 | Karma článku: 12.56 | Přečteno: 194 | Diskuse

Helena Vlachová

Tak tohoto se bohdá snad nedožiji

Jedno se mi po Listopadu 1989 velmi nelíbí. A tím jsou rodiny. Přejímáme západní styl života, jenž se promítá i do rodin.

18.11.2017 v 10:19 | Karma článku: 19.41 | Přečteno: 430 | Diskuse

Libuse Palkova

Svíčkovou anebo smažené kobylky?

Málo platné, jídlo je součástí kultury každého národa a na co jsme zvyklí odmalička, to považujeme za to nejlepší.

18.11.2017 v 8:19 | Karma článku: 16.42 | Přečteno: 578 | Diskuse
Počet článků 17 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1320
Nikdy nelituji toho, co jsem udělal, ale toho, co jsem neudělal.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.