Ze spánku mě vyrušila slečna nabízející noviny. Je hezké, že se České dráhy snaží dohnat službami RegioJet, ale zdvořile jsem odmítl. Až při odchodu z vlaku můj pohled spočinul na odložených Hospodářských novinách s obrovským nadpisem "Krize? Lidé si žijí nejlépe v historii". Ten už mou pozornost upoutal více. Krize - vděčné téma, o kterém lze diskutovat jak dlouho chcete, a skoro s kým chcete. Proč se nedozvědět něco nového?
Úvod k článku zeširoka nastínil pohled autora na lidskou historii - neustále dochází k dlouhodobému zlepšení. Jsem rád, že se konečně objevuje tak optimistický nadhled. Celý svět totiž neustále bohatne, a výrazně na tom profituje. Samozřejmě bohatstvím nemyslíme peníze, ale reálné hodnoty - např. zboží které si kupujeme, služby, které čerpáme, a také získané know-how. V minulosti většina lidí trávila čas na poli, aby se vůbec uživila, zatímco dnes pracuje v potravinářském průmysli jen zlomek lidí, a ostatní mohou vytvářet hodnoty dlouhodobějšího charakteru. A další generace mají k dispozici vytvořené bohatství i získané vědomosti, a také mají díky efektivnější komunikaci čím dál lepší předpoklady pro snadné vytváření ještě většího bohatství. Čím jsme bohatší, tím rychleji bohatneme. Máme k dispozici dálnice, ty nám umožňují snadnou dopravu. Běžně k sehnání je celá řada nejrůznějších materiálů. V hobbymarketech máme tolik snadno použitelného nářadí, že dnes v domácnostech probíhají úpravy mnohem rychlejším tempem, než kdy předtím. Na internetu jsou volně k dispozici informace ze všech oborů. Bohatství plodí další bohatství. Důsledkem je samozřejmě prohlubující se propast mezi bohatými a chudými (jedinci i státy), to však nemění nic na tom, že bohatnou i ti nejchudší (v průměru).
Co tomuto procesu prospívá? Otevřený, svobodný, neregulovaný trh. Pokud každý může přispět svou trochou do mlýna, tržní síly nakonec vyberou nejlepší řešení každého problému. A čím větší problém, tím větší je i motivace k řešení. Co nám naopak neprospívá? Jednak patentová válka blokuje technologický pokrok, neboť uměle zvyšuje náklady používání nových technologií. A hlavně regulace státu, zásahy shůry. Nesmyslné protlačování autoritativních rozhodnutí typu povinné biosložky v palivu, zákaz obyčejných žárovek, dotace předražené zelené energie. Tato rozhodnutí nereflektují skutečný problém (škodlivost procesu výroby energií pro životní prostředí) a místo toho přinášejí svá řešení, která jsou přinejmenším diskutabilní. Spravedlnější by samozřejmě bylo uvalení ekologické daně na nežádoucí procesy, přičemž zvýšení ceny energií by namotivovalo výrobce i spotřebitele k hledání optimální cesty ven. Ve stávající situaci však nikdo cestu nehledá, ta je totiž určena direktivně. Co se děje? Že by pánové nahoře nevěřili neviditelné ruce trhu a raději by se vrátili k plánovanému hospodářství? To asi ne, ale nová daň by nejspíš byla velmi nepopulární, a proto je politicky výhodnější dotace - lidé si totiž neuvědomují, že daně a dotace jsou vlastně totéž - prostě musí projít veřejným rozpočtem více peněz. Krátkozrakost řadového občana při posuzování rozhodnutí státu je důvodem toho Kocourkova kolem nás.
Bu bu bu! Strašáků se asi nezbavíme
Každou chvíli se objeví další prorok, jehož vyhrůžky rozšiřují média jako virus. "To je hezké," povídá, "Ale co životní prostředí? Co matka země, jak trpí? A co až vytěžíte všechny suroviny?" A objeví se prognózy - počet let, které zbývají do propuknutí environmentální katastrofy, do kritického snížení biodiverzity, do hrozivých následků populační exploze, či do vytěžení posledních galonů ropy a dalších zdrojů. Není to žádná novinka - takové předpovědi tu byly vždy, a nikdy se nenaplnily. Vzrůstající bohatství umožňuje pomoci tam, kde to bylo dříve velmi obtížné. Zatímco v minulosti lidé byli naplněni strachem z nedostatku dřeva, dnes využíváme ve velkém dřevotřísku či plasty - a přestože si často stěžujeme na jejich kvalitu, plní tyto náhražky svou službu čím dál lépe. Za komunistů jsme ani nevěděli, kolik chemikálií se volně vypouští do řeky, jaké díry v ozónové vrstvě způsobují freony, a kolik bylo v okolí sídlišť neřízených skládek. Dnes je tohle vše již za námi. Bojíte se ropné krize? Vězte, že právě díky rostoucímu bohatství dokážeme dnes těžit ropu tam, kde to bylo dříve nemožné nebo příliš drahé. Vzrůstající cena ropy bude pobídkou pro investory, aby hledali efektivnější technologie těžby, nové způsoby hledání zásob, a také samozřejmě alternativní zdroje energie. Výrobci automobilů mezitím vynalézají způsoby, jak snížit spotřebu. Takto funguje svobodný trh - neustále překonává sám sebe. Jediným omezením je člověk a jeho mozková kapacita - a samozřejmě množství slunečního zářejí dopadající na Zemi, mám ale pocit, že to nás ještě dlouhou dobu nemusí trápit.
Ač se článkem v zásadě souhlasím a litují, že se na to nedívá stejně více lidí, nemá to nic společného s ekonomickou krizí posledních let. V samotném textu se píše mnohé o technickém pokroku, o ubývajících válkách, prodlužování délky života, dostupnosti pitné vody a dalších aspektech převážně z dlouhodobého hlediska, ale není zde ani zmínka o aktuální krizi v posledních pár letech. Nejde přece o krizi technickou, ani vojenskou, ani zdravotnickou, ale finanční. Selhání ekonomického systému je ale neoddiskutovatelné - ačkoli v Evropě nenastala žádná významná a kritická událost jako převrat, válka či epidemie, přesto dnes mluvíme o krachujících státech a měnách. Ekonomika postavená na neustálém zadlužování prostě nemůže fungovat. Kdy už to konečně pochopíte? Čím déle si budeme držet palce při další vlně "hospodářského boomu", čím víc se budeme plácat po zádech a věřit si, že ty dluhy dokážeme nakonec zaplatit, tím větší bude vystřízlivění a pád. Copak krize je prostě jen daň za předchozí parádní rozkvět? Ekonomika sama přece nikdy žádné bohatství nevyprodukovala - vše je dílem technického pokroku a vysoké zaměstnanosti. Ekonomika má jen vytvořit vhodné prostředí založené na otevřených tržních principech. Nic víc od ní nepotřebujeme. Strčte si ty své úvěry za klobouk. Nadělaly nám škody až až.
