Byla nebyla, za dob dávného feudalismu a i následné průmyslové revoluce, česká zem poseta mnoha klasy obilí a kusů dobytka. I dařilo se každému sedlákovi, jež nechal svá pole porůst hodnotnými surovinami či spásat hospodářskou zvěří, hlavně díky pytlíku zlaťáků, jež jim pravidelně rozesílal jejich král, moudrý to vladař. Chlapi a jejich menželky, ba i jejich děti se od rána do večera v hlíně rýpali, hnůj kydali a celkově spokojeni byli. Na trhu nízké ceny byly, a všichni se mohli dosyta najíst, kovář i tesař. Krásný to čas.
Jednoho rána však král vstal z lože a napadlo ho: v sousední říši také podporují své zemědělce, čímž udržují cenu plodin velmi nízko. Proč toho nevyužít? I nechal si zavolat svého dvorního účetního, společně se uzavřeli do komory a spočetli, že kdyby království přestalo podporovat místní sedláky, vyplatilo by se dovážet hotovou mouku a další potraviny z vedlejší říše. Jak se usmyslel, tak učinil, a nápad se mu tak zalíbil, že zrušil všechny další možné přídavky a příplatky, a nechal lid, nechť sám si poradí. I zvedla se vlna nevole, že každý místní sedlák na mizinu přijde, a sám hladem pojde. A zemědělstvo se spolčilo a vyslalo svého zástupce, aby orodoval za jejich zájmy. Král jej vyslech a pravil: "Žel, toť cena za každou změnu v systému peněžním. Vždy musíte někomu vzít, abyste jinému dali." A se slzou v oku se otočil, a odkráčel.
Následovaly krušné časy pro celé království. Po mnoho let již nikdo neopěvoval pana krále pro jeho moudrost, nikdo již nevyslovil jeho jméno s úsměvem ve tváři. Jak král zasel, tak sklidil. Nakonec se rozhodl ve studu a hanbě předčasně odejít do ústraní, a trůn přenechat synovi svému. Ten byl mnohem prozíravější, a již při své korunovaci slíbil, že lidu vrátí bohatství, jež mu náleží. Vybral si 10 nejsilnějších mužů, aby mu pomohli naložit zlato z královské pokladny. Po otevření dveří však nevěříl svým očím. "Kde je všechno zlato, které nebylo rozdáno lidu? Cožpak nebylo ušetřeno?" "Ne pane,"odvětí jeho rádce. "Tvůj otec snížil daně, takže dnes vybereme pouze polovinu. Pokud chceš peníze, musíš daně opět zvýšit." "To mě roznesou na kopytech", povídá novopečený vladař. "Nu což, musím jít mezi lidi, a získat podporu svých sedláků".
Zastavil se hned v první krčmě, na kterou narazil: "Tady je nějak plno. Určitě je mezi vámi někdo, kdo umí půdu orat, či dobytek porážet!". A přitočil se hubený mužík. "Buď zdráv, pane! Ty už si mě asi nepamatuješ. Pracoval jsem pro tvého otce. Rozděloval jsem dotace, a pak jsem přišel o práci. Dnes se živím odléváním skla, je to krása. Vytvářím nové věci, předtím jsem jen honil numera na pergamenu. Beztak už jsem měl černé svědomí ze všech těch úplatků... ehm, co to povídám. Přijď mě někdy navštívit, ukážu ti své dílo. Prodávám ho cizincům." Vládce poděkoval, a pokračoval dále..
V nejbližší vesnici spatřil hlouček dětí, všechny dobře živené a obuté. Matka volá: "Děti, pozdravte pána krále." "Ďoblý den!", překřikují se děti. "Vidím, že se vám daří, panímámo. Čím se živí váš choť?" "No jejda, pane. Báli jsme se moc, že na jídlo nebude. Ale když přišli výběrčí daní, a chtěli jen polovic, zůstalo nám dostatek. Stejně tak i zákazníkům, takže nám ještě vzrostla tržba. Manžel totiž dělá krejčího." "Tak mnoho štěstí!" A šel zvědavě zaklepat na vedlejší poměrně okázalý dům. "Vítej, pane králi!", otevře dveře postarší důstojný muž. "Co mohu nabídnout?" "Podle přízvuku nejsi zdejší," všimne si král. "Odkud pocházíš?" "Ze severu. Doslechl jsem se, že v tomto království jsou dobré podmínky pro obchodování. Po příchodu jsem zjistil, že zvěsti nelhaly. Daně jsou nízké, a trh je svobodný a otevřený. Nyní tu zaměstnávám deset lidí, a podnikání dále vzkvétá." Král si odpočinul, poseděl, a při odchodu popřál mnoha úspěchů.
Poslední jeho zastávka byla na kraji vesnice, kde spatřil opuštěnou koňskou stáj. "Hola hej, je tady někdo?" Tu zaskřehotala kolemjdoucí babička: "Ti jsou teď v lese, pane. Počkej, až přijdou." I král čekal dlouho, téměř než slunce zapadlo. Nakonec se dočkal, a společně s majitelem statku šli do místní putyky. "Jó pane, já býval farmář, byly nás spousty. Krušné časy nám nastaly, když otec tvůj dotace zarazil. Museli jsme všichni zdražit, a tržby nám klesaly. Mnoho polí zůstalo ladem ležet, neb majitelé začali plodiny z ciziny vozit, místo aby je sami pěstovali. Dost jich však u svého pozemku zůstalo, poněvadž stále se najdou zákazníci, kteří si třeba za poctivý český česnek rádi připlatí. A my ostatní se museli jiného řemesla naučit. Ze mě se stal truhlář, támhle můj kolega je kuchařem. A jakým, panečku! Nikdá nevěděl, co v něm za talent dříme." "A nepřipadá vám to nespravedlivé, že vám můj otec vzal, co vám náleželo?" otáže se král. "Po čase mi došlo - kdyby ty dotace odjakživa nebyly, ani by nás nenapadlo, že na ně máme mít právo. Ale člověk se může mnohu různých věcí naučit vyrábět, neboť všeho je potřeba. Lid je náročný, čím víc má, tím víc chce. A nikdy nebude mít dostatek."
Cestou domů se král vezl mlčky, a byl zadumaný. Nikdy se nemůžeš zavděčit všem, ať uděláš cokoli. Jen Bůh ví, co pro všechny opravdu dobré jest. Nejlepší však je spravedlnost a všeobecnou rovnost nastolit, a nechat lid, ať si dělá, co se mu vyplatí. On už to nějak zvládne, stejně jako se vždy na trhu prodávající s kupujícím domluví na ceně tak, aby oba spokojeni byli.
