Souboj v roztržitosti

Moje hlava děravá je a kdo nemá v hlavě, musí mít v nohách. Naštěstí v tom nejsem sám a neustále narážím na chápavé, milé, velkorysé a tolerantní lidi. Jak věci ztrácím a nalézám, zažívám spoustu příhod. Schválně, kdo mě trumfne?

Toto je ranec sesbíraných příhod, kdy jsem málem o něco přišel... a nakonec jsem o to nepřišel. Pokud máte podobné historky, budu rád, když mi je napíšete do komentářů, nebo na svůj vlastní blog - v opačném případě si vyhrazuji právo na titul nejroztržitějšího člověka na světě.

1. Česko: zapomenutý noťas a mobil v restauraci
   Toto je jen modelový případ, aby bylo jasné, o čem je řeč. Vybavuji si, jak jsem zapomněl pověšený notebook na židličce na zahrádce v nějaké restauraci. Číšník za mnou volal: není to vaše? Jindy čišník dokonce vyběhl ven, aby mi předal mobil, co jsem nechal na stole. To je už klasika.
2. Švédsko: zapomenutá kniha na hotelu
   Knihy raději čtu z knihovny, než abych je kupoval - jelikož každou knihu čtu obvykle jen jednou, přijde mi to jako škoda papíru. Jenže knihovna třeba v Praze si účtuje za ztrátu minimálně 400 Kč, i když jde jen o starou ošuntělou a oškubanou brožurku, kvůli "režie spojené s vyřazením knihy". Takto jsem dopadl, když jsem se vrátil ze služebky ze Švédska a nemohl jsem dotyčnou knihu najít. Šel jsem tedy do knihovny... a cvakal. Za nějakou dobu jsem letěl do Švédska znovu, a do stejného hotelu a ptal jsem se, zda náhodou knihu nenašli: a našli! V knihovně už ji pak nechtěli, takže mám doma Orwella 1984 a stále ještě jsem ho ještě nedočetl. Myslím, že ho dříve znovu ztratím, než ho dočtu.
3. Pendolino: další zapomenutá kniha
   Když jsem v Praze vyšel z Pendolina a uvědomil si, že jsem v síťce sedátka před sebou nechal další knihu z knihovny, vzpomněl jsem si na režijní poplatky a opravdu se mi nechtělo platit znovu. Proto jsem běžel zpátky na perón... A Pendolino už bylo v tahu. Takže honem na informace. Dozvídám se, že Pendolino zajíždí do depa, kde se o něj stará úklidová četa. Sděluji, kde jsem seděl, paní bere telefon a předává instrukci, kde mají co hledat. Po několika telefonátech, čekáních atd se dozvídám, že knihu mají a mám si pro ni zajet do samotného depa, kde na mě čeká kniha v kanceláři. Takže takto jsem se ocitl v zákulisí Českých drah, v obrovských hangárech, ve kterých provádějí opravy a údržbu vlakových souprav, kde jsem bloudil a hledal dotyčný kancl... Až jsem jej opravdu našel a kniha se mi vrátila.
4. Bangkok: batoh s noťasem v metru
   Vlastně to není ani metro... možná spíš nadzemka, vlak. Po příletu do Bangkoku je to nejefektivnější způsob, jak se dostat z mezinárodního letiště do města. Ale doporučuji si spočítat všechny zavazadla a nepokukovat moc po Thajkách. A nedávat si batoh na poličku, kde jej může snadno zapomenout. Po vystoupení jsem se procházel po mostíku a fotil širokánskou dálnici totálně zasekanou taxikama, chtěl jsem jít dál, a najednou: kde mám batoh? Sakra! Běžel jsem zpátky a na informacích jsem hlásil, že nemám batoh. S paní se snažíme přijít na to, kterým vlakem přesně jsem přijel a kde jsem v něm byl. O dvě stanice dál se prý vlak otáčí a jede zpátky na letiště. Tou dobou už tedy projel zase zpátky. Paní volala na letiště, opět kontaktovala úklidovou službu, musel jsem čekat cca půl hodiny, než mi dala informaci, že batoh se našel, a čeká na mě na letišti. Takže cesta zase na letiště, kde mě hned po vystoupení z vlaku odchytla malá Thajka v uniformě - doteď nechápu jak mě v davu tak rychle poznala - odvedla mě kousek stranou, kde měli dva Thajci můj batoh a drželi si od něj odstup, jako by v něm byla bomba. Byl jsem ohromen, a s velými díky jsem si batom převzal. Samzřejmě nic nechybělo.
5. Phuket: batoh s noťasem v autobuse
   O asi tři dny později, velmi podobná chyba. Když jsme dojeli na thajský poloostrov Pukhet, dozvídáme se, jak se cestuje po ostrově. Zatímco uvnitř měst a městeček se jezdí tuk-tuky za 200 bahtů (a usmlouvat se dá tak na 150, ale méně ne), tak mezi městy se jezdí autobusy za cca 30 bahtů. Takže si tak jedeme z Phuketu na Patong, člověk je zaneprázdněn flirtováním s pěknou Němkou v autobuse (kamarádka mě pak upozornila, že kamarád od té holčiny vedle ní byl spíše asi její přítel) a samozřejmě, při vystupování jsem nechal pod lavicí batoh, a uvědomil jsem si to, až byl autobus fuč. Kamarádka šílí, uvažujeme, co dál. Autobusová stanice žádná, jen zastávka, ale někoho jsme sehnali (asi jiného autobusáka) a ptali jsme se, kde tyhle věci zapomenuté v autobuse končí. Bylo nám doporučeno zkusit policejní stanici. Prý to tam nejspíše autobusák odevzdá po směně. Zkusili jsme to, zajeli tam (samotná cesta na stanici - smlouvání cen - to byl taky zážitek) a sepsali protokol, prý se nám ozvou na hotel, když jim to někdo odevzdá. Thajští policajti machrovali, jak to mají propojené a když to někdo odevzdá třeba v Phuketu, tak se o tom dozví i v Patongu. Rozhodně jsem měl v jejich systém mizivou důvěru. Večer jsme si tedy užili ještě v malém Patongu, prošli nějaký ten místní Red Light District a seznámili se s dalšími třemi Čechy. Já musel další den už letět zase do Bangkoku, takže jsem ještě chtěl ten den využít k nahánění batohu. Rozdělili jsme se, kamarádka si udělala svůj program, včetně dobré společnosti našich nových přátel a já ráno za pomoci místních odchytil autobus do Phuketu (ano, ony se zde chytají za jízdy). V Phuketu jsem zjsitil, že jsou zde dva autobusáky a tam, kde jsem dojel, nebyly opět žádné informace, nic. Měl jsem vybitý mobil, hodil jsem to nabít do nějakého místního obchodu, a dal jim za to 50 bahtů. Mezitím jsem opět komunikoval s řidiči, kteří zde nabírali a vyhazovali lidi... Zjišťoval jsem, jak zde dopravní systém funguje, typci mají dokonce pravidelný řád a odjíždějí v určitou dobu, snažil jsem se vydedukovat, kterým přesně autobusem jsem předtím jel, a za pomoci místních se mi to podařilo. Nějaká ta hodinka čekání, nějaký ten Pad Thai, najednou mi nějaký borec, co mě nějakou dobu pozoroval, ukazuje: Hele, tamhle jede tvůj autobus, já se podívám - a řidič se dívá na mě - poznávám ho - on mě taky - a ještě ani nezastavil, a už mi zevnitř kabiny ukazuje můj batoh. Neuvěřitelné. Jsem nadšený, vrazil jsem mu pár stovek bahtů a beru si batoh... Říká, ať si to zkontroluju, já ani nemusím, jsem si jistý, že opět nic nechybí. A už jsem fičel na letiště, letadlo do Bangkoku jsem stihl v pohodě.
6. Amsterdam: notebook u půjčovny kol
   Do Amsterdamu jsme jeli na Koningsdag, holandský svátek, kdy se do města s asi 400 tisíci obyvatel nahrne další milion lidí. A šikovně jsme si ubytko nebookli předem, takže bylo brutálně obtížné něco najít, natož na rozumnou cenu. Nakonec jsme došli na to, že nejlevnější bude, když to bydlení rozkouskujeme, a cca co dva dny jsme se přesouvali (celkově jsme tam byli sedm dní). Občas hotel, občas hostel, jednou jsme spali v šukacím doupěti jednoho parádně zhuleného majitele hostelu, a jednou dokonce na lodi. Jednou jsme si takhle jeli na jedno ubytko, a jelikož bylo daleko, taxiky jsou strašně drahé a stejně jsme si chtěli půjčit kolo, zašli jsme cestou do půjčovny. Problém byl cestovní kufr, který se mi nedařilo na kolo upnout, a aby se mi lépe pracovalo, sundal jsem si notebook, položil vedle sebe na ulici... A samozřejmě, už tam zůstal. Trvalo cca půl hodiny, než jsme se vrátili, samozřejmě byl noťas pryč. Tak jsme se šli zeptat dovnitř, do té půjčovny, zda ho tam nemají, a ano - nějaký kolemjdoucí si toho všiml a zanesl to dovnitř, aby to nikdo neukradl. Mám takové štěstí, že už jsem se ani nedivil.
7. Tel Aviv: foťák na výloze
   Zatímco v Jeruzalémě bývá příjemné klima, v Tel Avivu neskutečné vedro. Sedíme si tak s kamarádem na římse výlohy malého obchůdku a popíjíme předražené pivko, které jsme si tam koupili. Z důvodu optimalizace osobního komfortu jsem ze sebe stáhl popruh své zrcadlovky, čímžto přístroj již nebyl se mnou nijak spojen, což jsem si neuvědomil při odchodu. Tento nedostatek jsem zaregistroval až téměř o hodinu později, následoval běh zpátky jako o život... A mezitím se stalo to, že borci pracující v obchůdku si fotoaparátu všimli, vzali jej dovnitř, a pak nám jej mile odevzdali. Později jsem zjistil, že si s ním i trochu hráli a povedlo se jim omylem natočit sama sebe i se vzorkem hebrejštiny.
8. Dubaj: zapomenutý pas na pokoji
   Tato arabská metropole mi nijak do oka nepadla. Hotel byl fajn, s balkonem, levný, pokoj smrděl, vana byla odporná, voda skoro netekla, ale obsluha byla naprosto profesionální a na top úrovni. Pikolík se se mnou skoro porval o kufr, aby mi ho mohl sám odvézt na pokoj a když šel člověk ven, mohl se přetrhnout, abych si nemusel sám volat pokynutím ruky taxika, ale aby to udělal za mě. Nic pro mě - já nejsem tak nóbl - a tomu obpovídal i bakšiš - nic jsem mu nedal - v tu chvíli jsem ale nevěděl, že on skoro nic jiného nedostane jako fixní mzdu. Přesto pro mě tento borec udělal úžasnou věc, když jsem hotel opouštěl. Už jsem byl na letišti, letěl jsem odtud právě do Bangkoku, a na letišti jsem hledal pas... a nemohl jsem ho najít, i když jsem převrátil celý kufr vzhůru nohama. Musel zůstat na hotelu. Do odletu zbývala hodina a půl. Bylo mi jasné, že cestu tam a zpátky už nejspíš nedám. Našel jsem papír od ubytka, kde bylo i telefonní číslo, volal tam, chvíli čekal, a během dalšího hovoru jsem zjistil, že ten pas opravdu našli. A povedlo se mi je ukecat, aby strčili pikolíka do auta, a ten mi ten pas na letiště přivezl. To čekání zda a kdy dojede, bylo velmi napínavé, to mi věřte, a úleva, když přiběhl i s mým pasem, byla ohromná. Tentokrát jsem mu finančně vykompenzoval jeho službu mnohem lépe.
9. Las Palomas: nehlídaný batoh s fotovýbavou
   Tentokrát vlastně nešlo o roztržitost, spíše jsem si nehlídal, co jsem měl. Na jednom Couchsurfing setkání na Kanárských ostrovech jsem se trochu nudil, pár Španělů si tam procvičovalo angličtinu a já uvažoval, co dál. Byl tam ale jeden Argentinec, který vypadal, že bude docela akční, chtěl jít někam do klubu... Ale bylo na něm něco divného v tom, jak se na nás díval, či se nás dokonce dotýkal. Kolega s ním nechtěl nikam jít, protože vypadal na gaye. Takže jsem se ho na rovinu zeptal: Jsi gay? Ano. Tak jsem mu vysvětlil, že bych šel zapařit, jenže nejsem gay, ať od toho nic nečeká. On že ok, že má hetero kamarády, že to je v pohodě. Já tedy: ok. A šli jsme. Bylo ještě brzy, tak jsme šli mrknout na představení karnevalu, což byla celkem nuda, alespoň jsem natočil pár záběrů. Pak jsme koupili pivka a šli je vypít k němu domů. O svou prdelku jsem se nebál, asi jsem měl, protože měl trochu nechutné tendence - třeba pustil hudbu a chytal mě za ruce "hey, Petr, dance with me!", ale zajímavé bylo, jak mi ukazoval na svém starém Macbooku stránky a recenze, dle kterých pro celou gay komunitu je Praha hlavní město gay porna. Takže takhle vidí v zahraničí Česko: kolébka porna a prostituce. Paráda. Každopádně jsme se dovezli do klubu taxikem, klub byl prázdný, takže opět nuda... Další jeho snaha "Petr, dance with me!", pak se mě ptal, jestli bych trefil k němu domů, já že vůbec (můj orientační smysl je nulový) a když tam nebylo co dělat, šel jsem hrát s nějakýma lidma fotbálek, zatímco Argentinec odešel na záchod. Pak během hraní fotbálku jsem si všiml, že batoh odložený na lavici je pryč, můj milý gay se nějak dlouho nevrací... Dohráli jsme, začal jsem ho hledat... A typek nikde. A tak jsem se začal starat. Vyhazovači nic neviděli. Barman taky ne. Bezpečnostní kamery tam nemají. Vzdal jsem to a šel domů. Druhý den moje pátrání pokračovalo dál. Šel jsem na místo toho Couchsurfing setkání. Bezpečnostní kamery tam měli, ale museli kvůli tomu volat majitelce obchodu, ta mě přesměrovala na organizátorku toho setkání, ta začala zjišťovat identitu toho Argentince, zda byl v události regulérně přihlášený... Vodítek bylo docela dost, každopádně mi doporučili kontaktovat policii, všichni mi říkali, že on to určitě nevzal úmyslně a když, tak omylem a že je to nedorozumění. Šel jsem tedy ven, že se podívám po nějakých těch policajtech, a jak jsem bloumal ulicema a uvažoval, úplnou náhodou jsem najednou poznal ulici, kde borec bydlel. Zazvonil jsem, otevřel mi jeho spolubydla, zavolal mi ho, Argentinec přišel s úsměvem, a vysvětloval, že mě tam neviděl a ten batoh vzal k sobě, aby mi jej nikdo neukradl. Dodnes mu nevěřím ani slovo (klub byl prakticky prázdný a on věděl, že jsem u fotbálku), každopádně batoh vrátil a nic nechybělo, ani cca 3000 CZK, které jsem tam měl v hotovosti.

Zážitků z cest mám samozřejmě mnoho a i bizarnějších, tohle jsou moje Ztráty a nálezy. Tak co, kdo mě trumfne?